Článek se zabývá existenciální rolí předporozumění u vůdčích zakladatelů kvantové teorie. V první části článek představuje Heideggerovo hermeneuticko-fenomenologické uchopení pojmu rozumění. Ve druhé části se autor pokouší prostřednictvím rozmanitých příkladů aplikovat tuto koncepci na způsob myšlení, s nímž fyzici (Planck, Einstein, de Broglie, Rutherford,Bohr, Heisenberg a Schrödinger) přistupovali k řešení vědeckých hádanek a návrhům nových předpokladů při vzniku kvantové teorie. Text je příspěvkem do debat v rámci filosofie a metodologie vědy, v níž je stále podceňována zásadní role předporozumění ve vědeckých aktivitách.
Článek se zabývá existenciální rolí předporozumění u vůdčích zakladatelů kvantové teorie. V první části článek představuje Heideggerovo hermeneuticko-fenomenologické uchopení pojmu rozumění. Ve druhé části se autor pokouší prostřednictvím rozmanitých příkladů aplikovat tuto koncepci na způsob myšlení, s nímž fyzici (Planck, Einstein, de Broglie, Rutherford,Bohr, Heisenberg a Schrödinger) přistupovali k řešení vědeckých hádanek a návrhům nových předpokladů při vzniku kvantové teorie. Text je příspěvkem do debat v rámci filosofie a metodologie vědy, v níž je stále podceňována zásadní role předporozumění ve vědeckých aktivitách.
Přispěvek se zaměřuje na zavadějici přiběh o tzv. kodaňske interpretaci kvantove mechaniky, již jako udajně nerozpornou ci jednotnou vytvořili a sdileli na zakladě tzv. kodaňskeho ducha kvantove teorie jeji tvůrci v roce 1927. Clanek bude vychazet z role, kterou v tomto přiběhu sehrali předevsim N. Bohr a W. Heisenberg. Prvni cast přispěvku seznamuje s variacemi toho, co se v literatuře považuje za kodaňskou interpretaci. Druha cast odhaluje, že zatimco kvantova mechanika vznikla ve dvacatých letech 20. stoleti, kodaňska interpretace je veskrze problematickým a předevsim Heisenbergovým produktem z let padesatých. Jednou z hlavnich motivaci, kvůli niž vystoupil s tzv. kodaňskou interpretaci, byla obrana vůci množicim se kritikam obhajců kvantove teorie. Jelikož mezi cleny tzv. kodaňske skoly nepanovala žadna jednotna ci nerozporna interpretace kvantove mechaniky, zaměřuje se posledni cast přispěvku na několik vybraných rozdilů hlavně mezi Bohrovým a Heisenbergovým výkladem kvantove teorie.
Příspěvek shrnuje Bohrovo porozumění fenoménu živého prostřednictvím fenomenologického přístupu. První část příspěvku představuje Bohrovu ideu komplementarity, další část se zabývá vybranými souvislostmi mezi epistemologickou či filosofickou lekcí kvantové teorie a fenomenologií. Třetí část se zaměřuje na možnosti fenomenologické interpretace Bohrovy koncepce komplementarity, jazyka a fenoménu. Závěr příspěvku se obrací ke komplementaritě mechanistické, teleologické a hermeneutické deskripce fenoménu živého.
Bakalařska prace se zaměřuje na spektralni vlastnosti kompaktnich, symetrických a samoadjungovaných operatorů na Hilbertově prostoru vedouci k zakladům operatoroveho poctu, jehož se v kvantove mechanice využiva při studiu Schrodingerovy rovnice. Klicove výsledky teorie jsou ilustrovany na jedne z přibližných metod řeseni Schrodingerovy rovnice, a to perturbacni teorii pro casově zavisle i nezavisle Hamiltoniany. Pozornost je věnovana take kvantově mechanickým reprezentacim, zejmena reprezentaci interakcni, ktera se ukazuje jako nejvhodnějsi ramec výpoctů casově zavisle perturbacni teorie.
Ide o pokus o uchopenie Heisenbergovho pojmu potecie, resp. "tendencie k určitému dianiu" prostredníctvom jeho odkazu na Aristotelov pojem DYNAMIS. Pri tvorbe práce som vychádzal z Heideggerovej interpretácie Aristotelovej METAFYZIKY IX., 1-3.V úvode sa snažím načrtnúť problematickosť ciest ku kvantovým javom, zapríčinenú nedostupnosťou vysokej matematiky pre laickú verejnosť. Ako jedna z možných ciest k uchopeniu špecifického preblému - tzv. objektívnej pravdepodobnosti - sa ukáže práve uvedený Heisenbergov odkaz. Tento odkaz sa snažím rozvíjať s rôznych možných pohľadov v hlavnej časti práce.
2PRÁVY.Nová epocha v teorii kvant.-Od posledního přehledu*) časo* pisecké literatury o nové kvantové teorii učiněny další důležité po kroky v této nové teorii.Ke konci minulého přehledu vyslovena byla naděje, že teorie Schródingerova a Heisenberg-B o r n-J o r d a n-D i r a c o v a si nebudou odporovati, lato do mněnka se plně potvrdila, ba dokonce podařilo se samotnému Schródinger-ovi ukázati, že se stanoviska formálně matema tického jsou obě teorie identické; důkaz tohoto fakta jest obsažen v práci: E. Schródinger (Zurich) »0ber das Verháltnis der Heisenb e rg-B orn-Jorda nschen Qu#ntenmechanik zu der meiuen« (18.2, 1926), 'Ann.d.Phys.79, 734-756, 1926.-Jest opravdu na podiv, že obě teorie na pohled tak rozdílné jsou formálně identické; vždyť východisko, představy, metoda a celý matematický aparát se zdají zcela odlišné.U Heisenberga klasické spojité pro měnné jsou nahrazeny maticemi, t. j. systémy nespojitých veličin, které závisejí na dvou celých číslech (jakožto indexech) a jsou určeny systémem nekonečně mnoha algebraických rovnic; je to pravá teorie »diskontinuitní«.Naproti tomu Schrodinge řova »undulační« čili »fysikálhí« mechanika se vyznačuje pře chodem od klasické mechaniky ke »kontinuitní« teorii.Souhrn po hybových rovnic klasické mechaniky (jichž jest v problémech kvan tové teorie konečný počet) a kvantových podmínpk Schródin ger nahrazuje jedinou parciální rovnicí diferenciální, která plyne jako důsledek z jistého »účinnostního prinpipu*.Popudem k teorii Schrodingerově posloužila duchaplná doktorská di sertace L. de Brogiie, Ann. de Physique (10), 3, 22, 1925 (Thěses, Paris 1924) a krátké sice poznámky A. Einsteinovy v Berl.Ber., 1925, p. 9, za to však velmi důležité.Genetické souvislosti s teorií Heisenbergovou si Schródinger nebyl původně vědom, třeba že práci Heisenbergovu znal; odstrašovaly jej totiž s počátku metody transcendentní algebry, jež se mu zdály příliš obtížné a* kromě toho nedostatek názornosti teorie Heisenbergovy.V dalších pracích: £.Schródinger (Zurich) »Quantisierung als Eigenwertproblein« III.Mítteiíung (10. 5. 1926), Ann.d.Phys.80, 437-490 (1926), IV.Mitteilung (21. 6. 1926), Aiin.d.Phys.81, HO-139 (1926), rozšiřuje autor svoji teorii na ty problémy, které v dosavadní teorii se ne daly řešiti »direktně«, nýbrž pomocí t. zv.teorie perturbací.Dále *) Viz Časopis pro pěst jnat.a fys.55, 423-424 (1926)..---Srovm též předcházející přehled v témž ročníku *Casopisii« na str.2$7*
Název práce: Kvantové výpočty v mnohočásticové fyzice Autor: Jan Brandejs Katedra: Ústav částicové a jaderné fyziky Vedoucí bakalářské práce: prof. RNDr. Pavel Cejnar, Dr., DSc., Ústav částicové a jaderné fyziky Abstrakt: Při simulaci mnohočásticových kvantových systém· obvykle dochází k exponenciální explozi výpočetní složitosti. Kvantové počítače umožňují ten- to problém principiálně vyřešit. Díky práci R. Feynmanna je známo, že axiomy teorie složitosti vychází z fyzikálních zákon·. Situace se změní, zavedeme-li do výpočetního procesu mimo klasické fyziky i kvantovou teorii. Ukazuje se, že pro efektivní simulaci kvantového systému je vhodné použít jiný, lépe kontrolovatelný kvantový systém. Realizace výpočtu s využitím q-bit· a kvantového paralelismu pak ve vybraných případech vede k zásadní redukci složitosti. Kvantové počítače potenciálně umožňují realizaci výpočt· a simulací, které jsou s klasickými počíta- či prakticky neproveditelné. Zejména na poli kvantové chemie vyvstává možnost přímočaré aplikace. Tato práce je zaměřena na použití kvantových počítač· pro mnohočásticové problémy a obsahuje analýzu složitosti kvantové simulace atomo- vých jader. Klíčová slova: kvantový počítač, kvantová simulace, mnohočásticová fyzika