Přispěvek se zaměřuje na zavadějici přiběh o tzv. kodaňske interpretaci kvantove mechaniky, již jako udajně nerozpornou ci jednotnou vytvořili a sdileli na zakladě tzv. kodaňskeho ducha kvantove teorie jeji tvůrci v roce 1927. Clanek bude vychazet z role, kterou v tomto přiběhu sehrali předevsim N. Bohr a W. Heisenberg. Prvni cast přispěvku seznamuje s variacemi toho, co se v literatuře považuje za kodaňskou interpretaci. Druha cast odhaluje, že zatimco kvantova mechanika vznikla ve dvacatých letech 20. stoleti, kodaňska interpretace je veskrze problematickým a předevsim Heisenbergovým produktem z let padesatých. Jednou z hlavnich motivaci, kvůli niž vystoupil s tzv. kodaňskou interpretaci, byla obrana vůci množicim se kritikam obhajců kvantove teorie. Jelikož mezi cleny tzv. kodaňske skoly nepanovala žadna jednotna ci nerozporna interpretace kvantove mechaniky, zaměřuje se posledni cast přispěvku na několik vybraných rozdilů hlavně mezi Bohrovým a Heisenbergovým výkladem kvantove teorie.
Přispěvek se zaměřuje na zavadějici přiběh o tzv. kodaňske interpretaci kvantove mechaniky, již jako udajně nerozpornou ci jednotnou vytvořili a sdileli na zakladě tzv. kodaňskeho ducha kvantove teorie jeji tvůrci v roce 1927. Clanek bude vychazet z role, kterou v tomto přiběhu sehrali předevsim N. Bohr a W. Heisenberg. Prvni cast přispěvku seznamuje s variacemi toho, co se v literatuře považuje za kodaňskou interpretaci. Druha cast odhaluje, že zatimco kvantova mechanika vznikla ve dvacatých letech 20. stoleti, kodaňska interpretace je veskrze problematickým a předevsim Heisenbergovým produktem z let padesatých. Jednou z hlavnich motivaci, kvůli niž vystoupil s tzv. kodaňskou interpretaci, byla obrana vůci množicim se kritikam obhajců kvantove teorie. Jelikož mezi cleny tzv. kodaňske skoly nepanovala žadna jednotna ci nerozporna interpretace kvantove mechaniky, zaměřuje se posledni cast přispěvku na několik vybraných rozdilů hlavně mezi Bohrovým a Heisenbergovým výkladem kvantove teorie.
Článek se zabývá existenciální rolí předporozumění u vůdčích zakladatelů kvantové teorie. V první části článek představuje Heideggerovo hermeneuticko-fenomenologické uchopení pojmu rozumění. Ve druhé části se autor pokouší prostřednictvím rozmanitých příkladů aplikovat tuto koncepci na způsob myšlení, s nímž fyzici (Planck, Einstein, de Broglie, Rutherford,Bohr, Heisenberg a Schrödinger) přistupovali k řešení vědeckých hádanek a návrhům nových předpokladů při vzniku kvantové teorie. Text je příspěvkem do debat v rámci filosofie a metodologie vědy, v níž je stále podceňována zásadní role předporozumění ve vědeckých aktivitách.
2PRÁVY.Nová epocha v teorii kvant.-Od posledního přehledu*) časo* pisecké literatury o nové kvantové teorii učiněny další důležité po kroky v této nové teorii.Ke konci minulého přehledu vyslovena byla naděje, že teorie Schródingerova a Heisenberg-B o r n-J o r d a n-D i r a c o v a si nebudou odporovati, lato do mněnka se plně potvrdila, ba dokonce podařilo se samotnému Schródinger-ovi ukázati, že se stanoviska formálně matema tického jsou obě teorie identické; důkaz tohoto fakta jest obsažen v práci: E. Schródinger (Zurich) »0ber das Verháltnis der Heisenb e rg-B orn-Jorda nschen Qu#ntenmechanik zu der meiuen« (18.2, 1926), 'Ann.d.Phys.79, 734-756, 1926.-Jest opravdu na podiv, že obě teorie na pohled tak rozdílné jsou formálně identické; vždyť východisko, představy, metoda a celý matematický aparát se zdají zcela odlišné.U Heisenberga klasické spojité pro měnné jsou nahrazeny maticemi, t. j. systémy nespojitých veličin, které závisejí na dvou celých číslech (jakožto indexech) a jsou určeny systémem nekonečně mnoha algebraických rovnic; je to pravá teorie »diskontinuitní«.Naproti tomu Schrodinge řova »undulační« čili »fysikálhí« mechanika se vyznačuje pře chodem od klasické mechaniky ke »kontinuitní« teorii.Souhrn po hybových rovnic klasické mechaniky (jichž jest v problémech kvan tové teorie konečný počet) a kvantových podmínpk Schródin ger nahrazuje jedinou parciální rovnicí diferenciální, která plyne jako důsledek z jistého »účinnostního prinpipu*.Popudem k teorii Schrodingerově posloužila duchaplná doktorská di sertace L. de Brogiie, Ann. de Physique (10), 3, 22, 1925 (Thěses, Paris 1924) a krátké sice poznámky A. Einsteinovy v Berl.Ber., 1925, p. 9, za to však velmi důležité.Genetické souvislosti s teorií Heisenbergovou si Schródinger nebyl původně vědom, třeba že práci Heisenbergovu znal; odstrašovaly jej totiž s počátku metody transcendentní algebry, jež se mu zdály příliš obtížné a* kromě toho nedostatek názornosti teorie Heisenbergovy.V dalších pracích: £.Schródinger (Zurich) »Quantisierung als Eigenwertproblein« III.Mítteiíung (10. 5. 1926), Ann.d.Phys.80, 437-490 (1926), IV.Mitteilung (21. 6. 1926), Aiin.d.Phys.81, HO-139 (1926), rozšiřuje autor svoji teorii na ty problémy, které v dosavadní teorii se ne daly řešiti »direktně«, nýbrž pomocí t. zv.teorie perturbací.Dále *) Viz Časopis pro pěst jnat.a fys.55, 423-424 (1926)..---Srovm též předcházející přehled v témž ročníku *Casopisii« na str.2$7*
Příspěvek shrnuje Bohrovo porozumění fenoménu živého prostřednictvím fenomenologického přístupu. První část příspěvku představuje Bohrovu ideu komplementarity, další část se zabývá vybranými souvislostmi mezi epistemologickou či filosofickou lekcí kvantové teorie a fenomenologií. Třetí část se zaměřuje na možnosti fenomenologické interpretace Bohrovy koncepce komplementarity, jazyka a fenoménu. Závěr příspěvku se obrací ke komplementaritě mechanistické, teleologické a hermeneutické deskripce fenoménu živého.
Cilj je rada u najosnovnijim crtama ponuditi objasnjenje glavnih otkrica koja su dovela do nastanka kvantne teorije kakvom su je iznijeli Niels Bohr i Werner Heisenberg. Vec je nakon prvih eksperimenata sa svjetloscu bila naceta tema o dvojnom, valno-cesticnom svojstvu zracenja, bitna za razvoj kvantne fizike. Rad se u nastavku bavi razvojem fizike pod utjecajem važnih fizicara poput J. J. Thomsona, Ernesta Rutheforda, Maxa Plancka i Alberta Einsteina kao bi ponudio uvid u paradoksalnost i ocevidnu nepomirljivost suvremenih otkrica na podrucju tadasnje fizike. Kao glavne protagoniste u rjesavanju nastalih problema pamtimo Erwina Schrodingera, Louisa de Broglia te Nielsa Bohra i Wernera Heisenberga. Od spomenutih posljednja su dvojica posebno dragocjena za filozofski interes zbog vlastitih teorijskih osvrta na rezultate eksperimenata tadasnje fizike radi cega je velik dio rada posvecen njihovom tumacenju istih. Ono se konsenzusno naziva Kopenhagenskim tumacenjem kvantne fizike, a zadnji dio rada nastoji dati prikaz njegovih osnovnih principa.
Niels Bohr and the problem of the objectivity of cognizance Głównym punktem mej argumentacji jest teza, że do obiektywnego opisu i harmonijnego pojmo wania trzeba niemal w każdej dziedzinie wiedzy wziąć pod uwagę warunki, w których zbieramy doświadczenie.-Niels Bohr W filozoficznej myśli Bohra podstawowe znaczenie dla zagadnienia obiek tywności poznania ma zasada komplementarności, która stanowi centralną ideę sformułowanej wspólnie z Heisenbergiem kopenhaskiej interpretacji mechaniki kwantowej.Jest ona schematem interpretacji doświadczeń w dziedzinie mikrofizyki w przypadku, gdy oddziaływanie między obiektem a przyrządem pomia rowym stanowi integralną część zjawiska.Zasada komplementarności wyraża, w rozumieniu Bohra, racjonalną modyfikację aparatury pojęciowej w dziedzi nie przekraczającej stosowalność pojęć fizyki klasycznej.Rozumiana jako pojęcie teoriopoznawcze, prowadzi do odrzucenia ostrego przeciwstawienia podmiotprzedmiot oraz podania w wątpliwość sensowności tradycyjnej opozycji realizm idealizm epistemologiczny.Odkrycia w dziedzinie fizyki atomowej prowadzą do "odrzucenia pewnych założeń dotychczas uważanych za niezbędne w fizycznym opisie zjawisk"6.Pro wadzi to do prób wypracowania nowej, szerszej perspektywy opisu rzeczywistości fizycznej.Sformułowaną na podstawie badań nad atomistyczną strukturą materii zasadę komplementarności Bohr uważał właśnie za rozszerzenie obiektywnego opisu przyrody w dziedzinie wykraczającej poza stosowanie pojęcia przyczy-.nowości i próbował stosować również poza dziedziną fizykiw biologii czy psychologii.Jako przykłady wykrycia dzięki rozwojowi fizyki nie zauważanych uprzednio epistemologicznych założeń Bohr podaje analizę pojęcia równoczesności, prowa dzącej Einsteina do szczególnej teorii względności i rewizję problemu obserwacji w dziedzinie zjawisk atomowych zapoczątkowaną przez Heisenberga.